Pěnová sklerotizace

O současný rozvoj pěnové skleroterapie se zasloužil L. Tessari, který v roce 2001 popsal dnes nejpoužívanější metodu tvorby sklerotizační pěny  a z jejíž principu vycházejí i moderní systémy.

Při pěnové sklerotizaci je sklerotizační látka detergentního typu přeměněna speciální technikou na pěnu s jemnými bublinkami, jejichž průměrná velikost by neměla být větší než 100 µm. Mikrobubliny jsou používány proto, že se snižující se velikostí bublin se zvětšuje plocha, na které účinná látka může působit. Důležitá vlastnost vytvořené pěny je homogenita – předpoklad pro dobrou viskozitu a stabilitu. Pěna musí být dostatečně stálá, aby nedošlo k oddělování plynné a tekuté složky před a během injekce, ale zároveň také dostatečně efemérní, aby se po aplikaci rozptýlila. Po podání je krev pěnou vytlačována z žíly, čímž je dosaženo stejnorodého kontaktu mezi sklerotizantem a cévním endotelem, a tím je usnadněna jeho destrukce. Při ošetřování žil velkého průměru by měla být pěna co nejvíce viskózní .

V současné době je ke tvorbě pěny doporučována technika již výše zmíněného L. Tessari. Jako plyn se používá vzduch z místnosti, který se nasaje přes antibakteriální filtr. Pěna je pak vytvořena smícháním vzduchu a sklerotizační látky přes trysku.

Dalším nejčastěji používaným systémem k tvorbě pěny je systém EasyFoam. Jedná se o systém, kde v jedné stříkačce je již sterilní vzduch, do druhé je pak nasána sklerotizační látka o požadované koncentraci. Pěna pak opět vzniká smícháním přes trysku.

Dalším systémem pro tvorbu pěny je DSS systém, tento se však vzhledem k ceně v České republice zatím neprosadil. U moderních sofistikovaných systémů ke tvorbě pěny již není využíván vzduch z místnosti, či sterilní vzduch ve stříkačce, ale směs plynů CO2-O2. Tyto jsou využívány především ke skleroterapii katetrizační technikou kmenových žil. Důvodem takto přesně definovaného plynu je snaha eliminovat neurologické komplikace tohoto zákroku, jejichž riziko se vyskytuje v případě vrozené vady srdečního septa pacienta tzv. foramen ovale patens. Těmito komplikace jsou nevolnost, závratě, diplopie, kovová příchuť v ústech, scotom, v krajních případech až ztráta vědomí. Pokud jsou ovšem dodržovány veškerá doporučení platná pro provedení dané procedury je jejich výskyt minimální až ojedinělý.